Na začátku je vzrušení, sebedůvěra a fantazie o tom, jak se naučím strategii, pochopím principy a že se časem dostaví i štěstěna. Je to zábava, za niž někdo slibuje odměnu.

Pak to nabere spád, hraní začne žrát víc a víc času i peněz a do nutí mě dokonce tu a tam zalhat o tom, co dělám, nebo za co utrácím. V téhle fázi se hodně lidí stáhne do ústraní a zatímco na začátku šlo o společenskou záležitost, teď už je na hraní něco, co je potřeba schovávat a co si radši nechám pro sebe.
Nakonec mě to může dohnat. Pocit selhání a úzkosti z toho, že jsem tolik vsadil na jedinou kartu a tolik kvůli tomu ztratil, mě tlačí do kouta. Utíkám zpátky k hraní, svírá mě to v kruhu. Přicházím o ty, na kterých mi záleží a nic už mě nebaví tak jako předtím. Nic nedává smysl. Takhle může vypadat cesta k závislosti.